Proč a jak to bylo~...

14. prosince 2013 v 20:31 | Hiroko |  Hiroko ~ diary
Již několik lidí se mne ptalo, proč jsem změnila hostitelskou rodinu, a i když to v životě výměnného studenta není nic neobvyklého, rozhodla jsem se o tom napsat článek ^^



Před odjezdem do Japonska mi má hostitelská rodina připadala úžasná - hostitelská maminka vypadala mile, čtyři sourozenci - nejstarší hostitelská sestra bydlí v Tokiu, nejmladší sestře je 12, bratr na výměnném pobytu v Holandsku, a jedna z hostitelských sester byla v mém věku a dokonce za sebou měla rok v Americe, mluvila tedy plynně anglicky. A jako třešnička na dortu čtyři kočky. (Miluji kočky.)

Po příjezdu v březnu mě sice mírně zarazilo, jak je dům neuklizený, ale nijak moc jsem o tom popravdě nepřemýšlela. Jako přidělenou domácí práci jsem měla každý den posbírat prádlo, roztřídit a poskládat. Nicméně již během dvou měsíců jsem k tomu pravidelně vysávala celé první patro domu, každý den po škole sklidila umyté nádobí z rána, umyla to neumyté a opět ho sklidila, doplňovala vodu do zásobníku na pití a umývala a sklízela nádobí po večeři. Jednoduše proto, že mi začínal lézt na nervy ten nepořádek všude.


Hostitelská máma většinou nebyla doma, když ano, furt na někoho ječela, s nejmladší sestrou jsem si povídat moc nemohla, protože jsem na plynulou konverzaci neuměla dostatečně japonsky, a sestra, která ovládala angličtinu, o rozhovor se mnou vůbec zájem neměla. Na začátku srpna pak opět odjela studovat na výšku do USA. V červenci se sice vrátil hostitelský bratr z Holandska, se kterým jsem si rozuměla asi nejvíce, ale bohužel se pravidělně vracel ze školy až kolem osmé a potom šel buď spát či se učit, takže na rozhovory též moc času nebylo. :)

Jak jsem již psala v minulých článcích, spolužáci na mé škole jsou opravdu zaneprázdnění studiem a kluby, takže na zábavu moc času nemají. A když na mě neměla čas ani rodina, většinu času jsem prostě seděla sama doma. Ve špinavém domě. Který jsem nemohla pořádně uklidit, protože jejich věci přemisťovat nemohu a čistící prostředky byly téměř neexistující.
Možná bych mohla zmínit, že na kuchyňské lince a podobně byla nehorázná vrstva starého spáleného tuku, houbička na umývání nádobí se používala jak na normální nádobí, tak na talíře od koček a navíc od doby, kdy jsem přijela (konec Března) ji ani jednou nevyměnili za novou. Kočky neustále kradly jídlo z talířů a fakt mi dovedlo zkazit chuť, když něco, do čeho kousla kočka, mi dali na talíř ;) A o blechách, kterých jsem v létě měla plnou postel, protože mi v ní spal kocour, ani nemluvím..


Po čase jsem se přistihla, že se neustále zavírám v pokoji, jen abych nemusela trávit čas v blízkosti mé hostitelské mámy. Jen jsem slyšela, jak po příchodu domů hned spustila ten svůj ječák a už mi naskočila husí kůže a měla jsem chuť se někam zahrabat a už nikdy nevylézt. Navíc jsem s ní ke konci sama měla pár "výměn názorů", které spočívaly v tom, že mi zvýšeným hlasem vyjmenovávala, co dělám špatně a jak nic z toho není její chyba a vůbec se nesnažila pochopit, či snad ani neposlouchala, co si o tom myslím já.. A že já se jí opravdu pochopit snažila, i když ne moc úspěšně. Po vyslechnutí některých jejich názorů jsem se nezmohla na nic než němé nevěřícné zírání. ;D


Jako takový vrchol beru to, že přede mnou schovávali sladkosti či zákusky, aby se se mnou nemuseli dělit a mysleli si, že o nich nevím, hahah. :) Myslím, že hostitelský program spočívá v tom, že rodina dobrovolně mezi sebe vezme nového člena rodiny a bere ho jako jednoho z nich. Vím, že to není tak jednoduché, ale právě tyhle věci mě dost stresovaly a já z nich dostala pocit, že jsem tam vlastně nechtěná a jako část rodiny mě rozhodně neberou.

Z tohohle vyplynulo to, že se ze mě stal uzlíček nervů. Každý den vydeptaná, v noci jsem špatně spala, nedostatek spánku jsem pak doháněla ve škole, neměla jsem náladu se tam s nikým moc bavit, večně mě bolela hlava, zhoršila se mi pleť, začaly vypadávat vlasy. Téměř každý den jsem brečela a doufala, že už to rychle uteče a já už budu doma u maminky. (Ať už to zní jakkoliv dětinsky. ;3)

Popravdě ještě tak tři týdny zpátky se mi v hlavě odehrávala obří válka, kdy jsem si už nemyslela, že to tu zvládnu až do konce a odjedu domů dříve. Ačkoliv myšlenka Vánoc v Česku s rodinou byla jakkoliv lákavá, stále jsem to odmítala vzdát. I když mě to pomalu ničilo.


A pak se mi konečně ozvala má kontaktní osoba, kterou jsem se snažila zkontaktovat již dříve, ale bohužel kvůli nemocnému kocourovi neměla čas. A že prý půjdeme na oběd.

Pět dní jsem stresovala, než konečně nastal den D, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že poprosím o změnu rodiny či návrat domů. Byla jsem opravdu nervózní, protože jsem myslela, že má bývalá hostitelská máma je kamarádka s mou kontaktní osobou, takže se to jen zhorší.

Šly jsme tedy s mou kontaktní osobou a jednou její kamarádkou do čínské restaurace další jejich kamarádky. ;D Má kontaktní osoba je vážně milá šedesátiletá paní, se kterou se člověk vážně hodně nasměje. "Nenápadně" jsem se tedy zeptala, jestli se často baví s mou host. matkou a když byla odpověď záporná, prostě jsem to na ní (i za přítomnosti jejích dvou kamarádek) vyklopila, že už takhle nemůžu dál, mírně si u toho pobrečela a najednou jsem měla tři nabídky, kde můžu jít bydlet, haha :D

Má kontaktní osoba se tedy rozhodla, že si mě vezme k sobě. Bydlí sama, nedávno jí zemřel milovaný kocour, takže společnost vážně s radostí přivítala. A ještě se mi přiznaly, že si o mě všichni dělali starosti kvůli tomu, kde bydlím. ;)


A pak už šlo vše opravdu rychle. Ještě ten den večer zavolala mé bývalé host. mámě, že bude lepší, když se přestěhuji k ní. Poté jsem si sbalila všechny věci a druhý den po škole si mě vyzvedla a mě tím na poslední dva měsíce v Japonsku opět začal nový život.

Asi ani nemusím říkat, jak poslední večer a ráno u mé bývalé host. rodiny byl napjatý, dostala jsem další přednášky, co vše dělám špatně, otázky, co je tam tak strašného, nicméně také poděkování za všechno a slzám jsem se také neubránila. (Ovšem překvapilo mě, jak šťastná má nejmladší host. sestřička byla, když jí máma oznámila, že se na druhý den stěhuji.)


Když jsem za sebou druhý den zavřela dveře toho domu s vědomím, že už mě k němu nic moc neváže, spadl mi nehorázný kámen ze srdce.

A od té doby si užívám každý den. Každý den si povídám se svou novou hostitelskou maminkou, chodíme společně na procházky, plánujeme, co budeme dělat o víkendu, koukáme spolu na seriály, není problém, že přitom sedím u notebooku, dokonce učitelky ve škole mi několikrát řekly, že vypadám úplně jinak a věčně se usmívám. (Prý jsem si i párkrát sama pro sebe prozpěvovala ve školní knihovně, ale.. To jim nevěřím!! xDD)


A jsem teď vážně šťastná. Možná si říkáte, proč jsem tedy rodinu nezměnila již dávno..? Přemýšlela jsem o tom, ale nikdy jsem neměla dostatek odvahy a navíc jsem myslela, že to v podstatě takový problém není, že je to spíše má chyba. S odstupem času si to sice už nemyslím, ale jsem i ráda, že jsem nic neřekla dříve, protože má nová host. maminka se přiznala, že by si mě k sobě dříve vzít nemohla, právě kvůli nemoci toho kocourka. A se slzami v očích mi řekla, že na ní určitě kouká z Nebe a viděl, jak je osamělá, tak jí poslal mě. :3 (Což je fakt výhra, ha, kdo by mě nechtěl v domě! ;DDD)

Dělají mi teď radost zdánlivé maličkosti - dům krásně voní, prádlo se mi po vyprání nevrací špinavější než bylo předtím (Neptejte se mě, jak to dělali, fakt nevím xD) a podobně~~
Ale i tak problémy s mou bývalou host. mámou bohužel nekončí. Protože je vedoucí od AFS pro tohle město, stále se přes ní musí řešit dost věcí. Zítra je v jejím domě AFS schůzka a já tam samozřejmě nesmím chybět. Jsem z toho celkem nervózní, a má nová host. maminka to moc dobře ví, takže naplánovala, že hned potom se pojedeme podívat k moři a také do buddhistického chrámu jejích přátel. A hned mám důvod se na zítřek těšit~~~


Tak, tady prozatím končím svůj příběh. Zbývají mi necelé dva měsíce, a i přestože se opravdu nemůžu dočkat, až se opět se všemi setkám, vím, že loučení tady pro mě bude těžké. :3


~(^.^)~
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Choi Mari Choi Mari | Web | 15. prosince 2013 v 11:09 | Reagovat

Obdivuju tě. Já bych to zabalila hodně brzo. Dokážu snést docela hodně, ale to, abych se někde cítila nechtěná doopravdy ne.
Snad si ty poslední dva měsíce pořádně užiješ.

2 Hiroko Hiroko | Web | 16. prosince 2013 v 13:10 | Reagovat

[1]: Děkuji :) A vážně si to tu teď užívám, nakonec se mi snad ani nebude chtít domů, haha :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© Hiroko & Junhee